Problémem zaměstnávání lidí s postižením se zabýváme už řadu let. Jednou z bariér, která pro ně existuje, je komplikovanější přístup ke vzdělání. Ne snad proto, že by české školství a priori vylučovalo žáky a studenty z „normálních“ škol, jako tomu bylo kdysi, ale spíš proto, že třeba takový vozíčkář se do té školy a zpět musí nějak dostat, že ta budova školy musí být kompletně bezbariérová, a to včetně WC nebo třeba výtahů.

To je zejména u středních škol bohužel spíše výjimka, kterou se v rámci Konta Bariéry také řešíme – příspěvky na plošiny či bezbariérové úpravy. A osobní nebo pedagogičtí asistenti a jejich financování, to je pak kapitola sama o sobě.

Naše pomoc se proto soustředila na dvě oblasti. Zejména v dřívějších dobách vzestupu počítačů a internetu, kdy počítačová gramotnost nebyla samozřejmostí, jsme se zaměřili na vzdělávání lidí s handicapem v počítačových dovednostech v rámci projektu Počítače proti bariérám. Proč? Protože počítačová gramotnost tehdy výrazně zvyšovala šance uchazečů o práci na přijetí a protože práce z domova, prostřednictvím počítače, je pro handicapované tím nejméně komplikovaným způsobem, jak „dojíždět“ do zaměstnání.

Druhou oblastí jsou pak stipendia na studium střední či vysoké školy anebo na stáže v zahraničí. To řeší projekt Stipendium Bariéry, který ročně pomůže 70 až 80 handicapovaným studentům. Stipendia určená na pokrytí vícenákladů spojených se studiem (doprava do školy, asistent, přepis učebnic do Braillova písma apod.) přitom potřebují i ti, kteří studují na státních školách. Musí se do nich totiž nejprve nějak dostat, nemluvě o tom, že české vysokoškolské koleje obvykle také nejsou zrovna přehlídkou bezbariérového ubytování.

Další problém, se kterým nezaměstnaní lidé s postižením musí bojovat, je motivace. Ta mnohdy brzdí i „zdravé“ nezaměstnané, protože stát někdy paradoxně dokáže být celkem štědrý. Podpora, které se dostává handicapovaným je však, z pochopitelných důvodů, vyšší.

A naopak pracovní místa, která jsou jim nabízena, jsou naopak často hůře placená a je mi líto, že to tak musím říct, ale nezřídka i málo smysluplná, natož naplňující. Těžko pak můžeme chtít po člověku, aby šel pracovat, když se mu nabízí dělat zbytečnou práci za méně peněz, než kolik získává ze sociálních dávek. Tento problém je o to větší, když se člověku výrazně změní zdravotní stav až v průběhu pracovního života, třeba kvůli dopravní nehodě nebo úrazu.

Psychické bariéry práce jsou pro lidi s handicapem často vysoké. Přitom pracovní návyk je něco, co by jejich život výrazně obohatilo a dalo mu mnohdy směr. Avšak nezaměstnaní lidé s handicapem si často nevěří, a to i tehdy, mají-li vysokoškolské vzdělání. Jejich výchozí pozice je paradoxně mnohem horší než u lidí, kterým je třeba 50 let a už jsou dva roky bez práce. Handicapovaní si totiž nevěří, že překonají všechny bariéry spojené se zaměstnáním a že jich není málo. Že zvládnou vůbec cestu do zaměstnání, která je pro ně výrazně náročnější než pro zdravé lidi. Jak v tom zaměstnání budou chodit třeba na záchod anebo na obědy. Schválně, kolik bezbariérových restaurací znáte v okolí svého vlastního zaměstnání? Jestli zvládnou udržovat vztahy se svými kolegy. Vždyť jít po práci na pivo, jít si zahrát s kolegy fotbal, vyrazit na víkend společně na chatu, atd. to je pro ně také problém, který je dokáže vyčlenit z pracovního kolektivu. A takových bariér, které si zdravý člověk ale ani zaměstnavatel často neuvědomuje, je mnohem mnohem víc.

Jak tedy tento problém vyřešit? Povinné kvóty očividně nefungují. Zejména ne tehdy, když je neplní ani sám stát, který je nařídil. Podpora vzdělávání? Sama vidím, že je to velmi složité. Spousta handicapovaných studuje dvojnásobnou dobu, studium odmítá anebo ho třeba nedokončí. Je to téma, kterým se na Radě Konta Bariéry dlouhodobě intenzivně zabýváme, jenže z výše popsaných důvodů to není tak jednoduché. Není to, jako když má stejný přístup ke studiu zdravý člověk. Tento rozdíl však dokáží bohužel pochopit jen handicapovaní anebo ti, kteří s nimi mnoho let pracují. O to trpčí pak bývají jejich dojmy z rychlého odsuzování zdravými lidmi, kteří vidí jen samotnou špičku onoho problému a mají jen ten statistický pohled – hlavu má zdravou, jeho vrstevníci (bez handicapu) to zvládají levou zadní, takže se musí logicky jen flákat. Skutečnost je ale daleko složitější.

Ne, řešením nejsou kvóty a ani podpora ve vzdělávání, byť ta velice pomůže, protože vzdělaný uchazeč o práci má vždy lepší výchozí pozici na trhu práce. Se skutečným řešením totiž musí přijít zaměstnavatelé. A bohužel jím nejsou jen parkovací místo pro vozíčkáře a bezbariérové kanceláře, včetně WC. Je to totiž v lidech. Pamatuji si na zaměstnavatele, velkou nadnárodní firmu, se kterou jsme spolupracovali.

Během jediného roku jsme u něj zaměstnali 11 lidí a tak jsme pro tuto firmu školili i lidi na klíč, aby až poprvé přijdou do práce, aby už na ni byli připraveni. Jenže pak odešel HR manažer, se kterým jsme projekt rozjeli, a bylo po všem. Ne proto, že by firma projekt zastavila. Ani proto, že by byl neúspěšný. Spíše naopak. Handicapovaný, kterému firma vyjde vstříc, se totiž často může stát stmelujícím článkem kolektivu, nemluvě o tom, že se z něj stane vysoce loajální a vděčný zaměstnanec.

Projekt skončil proto, že najednou ta firma neměla nikoho, kdo by v ní byl pro handicapované spřízněnou duší, která jim pomůže vše výše popsané překonat. Někoho, kdo by jim v počátcích jejich práce každý den dodával psychickou podporu a energii potýkat se s novou nekomfortní situací, zvyknout si na ni a začlenit se do pracovního kolektivu zdravých lidí. Ano, je to tak. Klíčem nejsou kvóty, snaha o naplnění „corporate policy“ a nakonec ani to vzdělání. Klíčem jsou rovné příležitosti pro handicapované, aby jim firmy nenabízely jen podřadnou práci, a zároveň nadstandardní psychická podpora v prvních měsících, kdy handicapovaný do firmy nastoupí. A to je něco, co dokáže nabídnout jen „osvícená“ firma s osvícenými lidmi. Není to něco, co by se dalo vynutit nebo přikázat zákonem, čehož je český stát nejlepším příkladem.

Pokud si myslíte, že vy jste schopni takovouto podporu handicapovaným poskytnout. Nebojte se nám dát o sobě vědět. Přihlaste se třeba na náš Job fair bez bariér 2014 anebo se obraťte na naši Burzu práce. Můžete tak získat zaměstnance, který nejen, že bude svoji práci dobře zvládat, ale bude vám za ni i z celého srdce vděčný a budete se na něj moci spolehnout.